Ztráta

Přináším vám další drobný příspěvek (pouhých 200slov), jenž mě napadl ve velice pochmurné náladě podporovanou krásnou českou písničkou jménem Variace na renesanční téma od Vladimíra Mišíka, někomu může být více známa pod názvem: Láska je jako večernice. Takže Enjoy read :)

Jeho tělem procházel jemný třas. Skrz téměř sevřená víčka proklouzly další slzy. Samota na něj dopadala jako těžký kámen… Ne jen kámen, úplný balvan. Bolest ze ztráty byla znatelnější a znatelnější. Byl tu sám. Na všechno. Tak sám. Seděl na opuštěném místě. Hvězdy už o sobě dávaly plně znát a jejich svit bylo jediné, co prosvětlovalo temnou noc. Lunu halil jen drobný průhledný povlak mračen a jeho srdce tak bolelo. Toužil. Tak moc toužil znovu spatřit jeho tvář. Tolik ho miloval. Tolik nevyřčené lásky. Byl navždy pryč. Jeho nádherné oči, v nichž se zračila neskonalá láska. Ty rty, které toužil tolikrát políbit. Jen úplně jemně. Otřít své rty o jeho a cítit tu sladkost, tu potřebu, jaká byla jeho vlastní. Prsty utrhl květinu. Malý kvítek. A do očí se nahrnuly další slzy. Miloval jeho smích, hravost, jistou dětskost a teď byl pryč. Úplně. Toužil zemřít, měl to být přeci on. Ne jeho přítel. Navždy si to bude vyčítat. Pokud tu dokáže být. Tolik ho smutek táhl pryč. Nechtěl být na tomto světě plném krutosti a smrti. Chtěl být na druhém břehu s ním. Milovat ho. Říct nevyřčené. Držet jej, i když mrtvy jej už milovat nemohl. A on věděl, že ho ztratil navždy.

Konec.