Happy Halloween - Blood

Vážení a milý, pořád bych se chtěla držet jednoho článku za měsíc a tak sem tu s jednorázovou povídkou, není kdovíjak dlouhá, ale naprosto Halloweenská jménem Blood. Ano, jsem jedním z bláznů, co uctívá a miluje Halloween

,

Ale aspoň o příležitost víc napsat povídku. Takže Enjoy Read :)

Horká krev stékala po bělostném hrdle. Dva špičaté tesáky zabořené v hebké kůži a rty, jež přijímaly rudou tekutinu z toho nejlepšího zdroje pulsujícího velkým množstvím krve. Krásná krční tepna, která pro něj byla vstupenkou. A ta andělská vůně tak nevinné bytosti, z které pomalu prchal život. Zastavil se. Nemohl z něj vše vysát hned. Hodlal si se svou obětí pohrát. Rty oddálil od stále krvácejícího hrdla a prsty zastavil krvácení, když si jej přitáhl k polibku. Chtěl, aby ochutnal krev tak lahodnou a pocházející z jeho vlastního těla. Usmál se, když se proti němu zjevili už dávno ne přivřená víčka, ale hnědé duhovky plné strachu. Nemohl se bránit, nemohl mít sílu, ne takovou jakou měl on. Prsty obohacené prsteny jemně pohladil tu nevinnou bledou tvářičku. K smrti bledou. Copak šlo takové stvoření připravit o život. Prohlížel si jej. Plavé vlasy, krásné oči a plné rty s kapkou vlastní krve, kterou tam zanechal. Prsty přejel po druhé neposkvrněné straně krku níž ke košili černé, jako byla noc, jež byla v plném proudu. První knoflíček následovali další a další, dokud před ním nebyla odhalená pokožka. Jeho malé stvořeníčko se nebránilo, jen zíralo. Pohladil je po nádherně tvarovaném hrudníku a sjel níž po jeho bříšku. Užíval si to. Lhal by, kdyby řekl, že ne. Málokdy se mu naskytla tak překrásná oběť. Z které nevinnost přímo sršela. Byli sami. Neměl strach, že by o něj přišel. Byl venku v době, kdy mají lidé spát. A to se mu vymstilo. Už malé děti věděli, že se nemají toulat po nocích. Usmál se, když cítil jemný třas. Jeho oběť se dostala ze svého malého transu, ale nechala ho pokračovat. A to bylo moc dobře. Měl větší sílu a ten drobeček to pochopil. Prsty instinktivně rozepnuly pásek a zajeli pod látku kalhot, aby sevřeli to, co hledali. Z těch překrásných rtů se ozval sten, dokud je neumlčel polibkem. Prsty rychle našli své tempo. Ne nemohl jej zneužít, ale chtěl si jej užít. Měl ještě celou noc a nemohl tu zůstat jen s ním, jistě by jej jinak zabil. Byl monstrum, a ačkoliv někde v hloubi měl možná city. Byl chladný, to k nesmrtelnosti patřilo. Nemohl doufat, ani milovat. Do jeho rtů se ozývali steny a on je propustil na povrch. Nakonec byla jeho ruka potřísněna a on ji jen lehce otřel do pláště. Věnoval mu poslední polibek, ale k jeho krční tepně už se nevrátil. Ne dnes. Dnes ještě nemá zemřít a on to bude respektovat. Byl na to moc andělsky krásný a jen jej držet a líbat bylo pro něj odměnou, ačkoliv jeho lahodná krev byla něčím, na co nikdy nezapomene. Zahalil se a pokračoval dál do temné noci. Potřeboval zabít. Ujistit se, že nemá city, ne pro smrtelníky. A že jen jednou udělá výjimku z čisté vypočítavosti. Jen proto, aby se mohl vrátit.