Rozvod - 17.část

K napsání mě ponoukl jeden človíček, tedy ne umyslně, ale doufám, že mu bude třeba líp♥, když mu tu kapitolu věnuju a snad se mu bude líbit :) Samozřejmě, co víc dodat než Enjoy Read :)

_{btw. Měla jsem tuto kapitolu napsanou, ale nedopsanou a také v notebooku, ale nakonec jsem ji napsala znovu a naprosto jinak.}

Adam nepromluvil. Ani slovo od příjezdu z letiště. Ztěžka se nechal posadit na pohovku, která se vedle něj prohnula váhou Neilova těla. Neil chtěl mluvit. Jak jinak se zaměstnat, zatímco o Tommyho stavu nevěděl vůbec nic. Jenže teď najednou neměl slov. Jedna myšlenka za druhou mu vířily v hlavě a pak to vše vyhodnotil jednou větou: Pro dnešek už to stačilo. Zase se zvedl a podíval se na Adama. Pořád ho ten pohled ničil. Tohle přeci nebyl jeho bratr. Byl vděčný bohu, že jejich matka odjela pryč. Za přítelkyní či kam to nebylo ani tak důležité. Pokud by totiž uviděla Adama, nejspíš by se zhroutila a on už měl starostí víc než dost.

"Dneska tu přespíš, zítra tě odvezu do tvýho domu a uvidíme, co bude dál," řekl a chvíli se na Adama díval, dokud nepřikývl. Pomohl mu do jeho pokoje, a jakmile osaměl, hned vytočil číslo do nemocnice. Byl rád, že Adam nebyl ve stavu, kdy by se nějak přehnaně ptal. Tak nějak tušil, že situace, která byla vyvolaná jeho příjezdem a která Tommymu sakra hodně ublížila, by nebylo to pravý co s ním probírat.

Do telefonu se ozvala poměrně příjemná sestra. Nevěděla nic, a i kdyby asi by mu to stejně neřekla. Nezbývalo mu nic víc než se taky uložit ke spánku a čekat až se rozezní telefon, značící, že je v pořádku a ne jen on. I dítě.

Tommy pomalu otevřel oči, ale ihned je přivřel pod náporem ostrého světla ze zářivek. Musel si chvíli zvykat. Bylo mu zle. Hodně zle. Bolela ho hlava, bylo mu jasné, že je oblblý a také mu bylo jasné, kde se nachází. Další bolest přišla z břicha. Přepadl ho náhlý impuls podívat se na své bříško, i když měl pocit, že jen se nadzvednout je nadlidský úkol. Bylo skoro stejné, jen splasklejší. Opravdu porodil? Zachvátila ho panika. Když na jeho ruku dopadla jiná konejšivá. Sestra se na něj něžně usmála.

"Co se stalo?" slyšel říkat cizí hlas, a přesto byl jeho.

"Musíte odpočívat, jste po náročném zákroku, zavolám doktora a ten vám všechno vysvětlí ano?" znovu mu věnovala úsměv než stejně rychle jak přišla i zmizela. Zanechala mu pod rukou teploměr, a aniž by si všimnul, cítil trochu uvolnění. Víčka mu ztěžkla, ale on se přemáhal vší silou, chtěl, potřeboval vědět, co se stalo, co je s ním a co je s tím malým něčím, co mu rostlo v bříšku a teď to tam zaručeně nebylo.

Nechápal jak, ale dokázal usnout dost rychle a o to horší bylo probuzení o pár hodin později, při otravném zvonění telefonu. Než mu došlo, oč se jedná ve 4 hodiny ráno. Chvíli váhal, než telefon zvedl a jen tiše poslouchal. Volala mu sestra. Tommy už se probral, ale nic víc se nedozvěděl, prý až v nemocnici. Po zádech mu přeběhl mráz a cítil nepříjemný pocit někde uvnitř sebe. Ale hlavní přeci bylo, že Tommy žil ne? Vyskočil na nohy a i když trochu zavrávoral, jak byl po spaní v nepříjemné pozici ztuhlý, ihned se převlékl, vzal klíče od auta a pak se zarazil. Adam. Nevěděl, jestli ho tu může nechat a už vůbec nevěděl, jak bude Tommy reagovat na jeho přítomnost. Ale lepší nápad prostě neměl.

Ani Adama nemusel budit. Třásl se, ležel a zrovna ztěžka zapil prášek proti bolesti. Ten byl v pořádku… Snad. Neměl čas nad tím přemýšlet.

"Pojedeš se mnou za Tommym je v nemocnici," řekl jako by ta byla ta nejjasnější věc na světě a byl až překvapený jak prudce se na něj Adam podíval.

Adam si totiž i přes svůj pořád trochu mimózní stav dokázal spočítat, že je ještě trochu brzo na porod a že se něco stalo. Uvnitř ho zabolelo a jeho ruka by nejradši slepě vyhledala krabičku pilulek a spolykala je jen, aby mohl zapomenout. Jenže on nemohl. Musel tomu čelit.

"Co se stalo?" ptal se svého už dost netrpělivého bratra ochraptělým hlasem, odkašlal si potřeboval pročistit hlasivky, které byli pořád trochu namožené nejspíš od jeho menším Detoxu v letadle..

"Udělej ze sebe člověka a dělej, budu v autě, není čas na vysvětlování, chci vidět Tommyho a vědět jak na tom je," zavrčel Neil, kterému pohár trpělivosti právě přetekl a zmizel v tmavé chodbě vedoucí ven z domu.

Adam trochu zmateně zíral za svým bratrem. Bylo na čase něco dělat. Byl tady, měl šanci začít znovu a možná i s Tommym. Nebo pro začátek s ním vše probrat. Jeho tělo ho, ale moc dobře neposlouchalo. Nedivil se mu, to co mu prováděl, několik předchozích měsíců bylo dost zničující. Přesto dovrávoral ke skříni, oblékl si něco volnějšího a vyrazil za svým bratrem. Nasedl do auta a přemýšlel, jaké to bude, až ho znovu uvidí. Těšil se a zároveň se cítil provinile. Měl strach i byl zoufalý. Mísilo se v něm až moc emocí.

Konec sedmnácté části.