Rozvod - 16.část

Vážní čtenáři,

Jsem neskonale šťastná, že pro vás po dlouhé době něco mám. A vážně doufám, že vás tím potěším. Vím, že blog trochu chátrá, ale dvojtá dovolená u moře mě vyčerpala. Také mám i jiné projekty, věnuju se kresbě, focení prostě pořád něco, ale teď k tomu hlavnímu.

Je to rok a kousíček od poslední přidané části této povídky a já se dnes rozhodla napsat pokračování. Jistě, tuhle povídku jsem měla předepsanou jen neopravenou, ale došlo mi, že to co jsem měla napsané nebylo tak dobré, hlavně se mi to teď zamlouvá mnohem víc. Snad vás tím nesklamu přeci jen za ten rok se hodně změní, ale snažila jsem se držet všeho, co bylo psáno. Také už pracuji na další části. Takže, co více dodat Enjoy Read ;)

Adamovi dělalo velký problém vnímat svět kolem sebe. Věděl kde se zhruba nachází i co zde dělá, věděl, že to posral, ale teď nedokázal vnímat níc víc než bolest. Jeho žaludek, který stravu neviděl už několik dní se snažil vyvrátit poslední zbytky, které se v něm nacházeli. Tělo se mu třáslo neuvěřitelnou zimou, kterou střídalo horko. Bolelo ho celé tělo a měl pocit, že nevydrží. Vzdával to. Prosil je. Škemral jen, aby mu dali zapomenout chtěl další dávku, i kdyby byla slabá, chtěl cítit ten prášek, chtěl cítit jak mu koluje tělem uvolnění. Chtěl křičet, ale hlasivky ho neposlouchali.

Ani netušil jak se dostal do auta, ale věděl, že ho Neil drží a to bylo hlavní. Všechno bude v pořádku. Věřil tomu. Doufal v to, i když cítil, že je všechno špatně. Bylo moc brzo, kdyby to bylo normální těhotenství, kdyby nebyl muž všechno by bylo v pořádku, jenže nic z toho v pořádku není.

"Tommy musíš to vydržet za chvíli budeme v nemocnici, zvládneš to," slíbil Neil a pevně sevřel jeho ruku. Byl vyděšený, tohle samozřjmě nečekal, ani nemohl. Netušil, že to s Tommym zamává až tolik, ale dřív nebo později by se to stejně dozvěděl. Chtěl přemýšlet nad jeho slovy, ale vyrušil ho z myšlenek Tommyho výkřik.

"Už tam budeme Tommy, slibuju vydrž to," utěšoval jej jak nejlépe uměl a zapištění pneumatik před nemocnicí bylo vysvobození. Pomohl mu dovnitř.

"Zavolejte doktora Stanleyho," zaprosil no spíš zakňučel Tommy v slzách a proklínal Adama za tenhle nepříjemný zázrak, jež ho ničil zevnitř. Stejně za všechno mohl on a Neil, který byl tak hloupý, že Adamovi dal znova šanci. Znovu vykřikl v silné bolesti, která projela celý jeho tělem, když se mu vše pomalu začalo vzdalovat. Cítil se najednou lehký, jako pírko a pohltila ho tma.

Neil proklínal svoje rozhodnutí Adama vzít zpátky. Když Tommy najednou upadl do bezvědomí šlo o vteřiny, odstrčily ho pryč a Tommyho mu odvezli. Navíc mu zavolali z letiště mnohem dřív než očekával. Jeho bratr v absťáku čekal na letišti a on nevěděl, netušil co má dělat, chtělo se mu křičet, celá tahle situace byla zničující.

Seděl na letišti. Kolem něj na plastových sedadlech seděl jeho manažer. Jeho kytarista, bubeník tanečníci... prostě všichni a on se cítil strašně vyčerpaný. Jeho tělo jako by mu nepatřilo. Věděl, že nakonec dostal prášky a vodu, aby se mu ulevilo a jemu se opravdu ulevilo ačkoliv někde v hloubi podvědomí věděl, že to nejsou prášky, které bral předtím, ačkoliv byli podobné. Učinkovali stejně. Byl ospalý a cítil, že další vlna toho všeho se blíží. V jeho oblečení bylo chladno. Ačkoliv přes něj byla přehozena flanelová přikrývka byl spocený. Byla mu zima a cítil se křehký jako ještě nikdy. Byl vděčný, že byli sami. Věděl, že kdyby ho takhle viděl někdo jiný než jeho blízcí znamenalo by to pro něj konec. Konec všeho na čem tak tvrdě pracovalna úkor svého manžela.

"Adame, nejsem si jistý... Nejsem si jistý, jestli si nás vnímal, ale brzy by si tě měl vyzvednout Neil, bude.. bude to tak nejlepší," řekl váhavým hlasem jeho manažér. Dostalo se mu od Adama přikývnutí a ulevilo se mu, že neni tak podrážděný jako v minulých hodinách. Bylo to s ním jako na houpačce a byl rád, že je Adam v relativním klidu.

Nakonec nastoupil do auta. Nadával na svého bratra i jeho vlastní hloupost, ale po prohlášení lekaře, co se hnal na sál za ostatními, že to bude déle trvat se rozhodl dál se neužírat na nepohodlné plastové židli. Jel dá se říct dost bláznivě, ale nehodlal se zabít. Přesto měl nepříjemný pocit, ať už se týkal Tommyho a jeho životu v ohrožení či Adama, kterého dostal na krk. Čím dal víc si uvědomoval, že Tommyho tim zrazuje. Připadal si tim vším unavený, měl splňovat povinosti otce, vyhrabat svého bratra doslova ze sraček a postarat se o labilní kotě, bylo toho na něj více než dost.

A pak, když uviděl Adama. Ne... Jen nějákou trosku nebyl to jeho uspěšný bratr. Měl pocit, že si toho vzal na sebe něják hodně.

"Vezmu ho domů," řekl jednoduše lidem kolem Adama. Letmo je znal, ale nikdy ho to tolik nezajímalo. Sledoval jak se Adam ztěžka zvedl a musel ho přidržet, aby se nesesypal jako domeček z karet. Vůbec to nebyl jeho velký bratr spíš jen tělo téměř bez duše naprosto zdevastované. Slyšel o tom něco málo, co bral i jak dlouho, ale nečekal, že to bude až takové.

Konec šestnácté části.