They’re lost inside your memory

Povídka inspirovaná písní Green Day The Forgotten, je nádherná, pokud nekoukáte na ten klip. Příjde mi to dost jako zrada vlastního přesvědčení celé skupiny Green Day, a nemám nic proti fanouškům Twillight. Jsem zrovna ve škole a máme volno tak mě napadlo tohle původně to mělo být kraťoulinké a i když to neni nejdelší snad to potěší :) Enjoy Read :)

Smutek se vkrádá na tvojí tvář. Bolest se rozlije po tvých tvářích, očích a skončí na ústech. Křičíš zlostí. Snažíš se zapomenout, ale nejde to. Cítíš se špatně. Vidim ti to na očích. Vidím jak se trápíš. Neplakej, chtěl bych tě prosit, ale nevydám ze sebe jedinou hlásku. Mlčím a pokořeně sklopím hlavu. Nemůžeš tomu uvěřit tvá slova jsou zmatená, obhajuješ se, z křiku přejdeš do klidného tónu a nakonec smutně svěsíš hlavu. Díváš se na špičky bot jako by to bylo něco naprosto neuvěřitelného, jako by byli to nejzajímavější, co vidíš. "Bude to tak nejlepší," přiznáš nakonec a cítím jak se ti chvěje hlas. Odvrátíš se. Tečou ti slzy. Nemůžu tomu zabránit. Moje paže se chovají jako bych je ani neovládal já. Vydají se na svojí cestu k tvému drobnému hřejivému tělu. Pomalu tě obejmou a i když se cukáš necháš se do mého objetí vtáhnout. Vzlykáš, prosíš, abych tě pustil, ale já nemůžu. Ani to neudělám. Cítím se špatně. Cítíme se tak oba. Je to špatně. Celé a naprosto. Je to jak špatný film. Jako by se stalo něco co nemá. Držím tě pevně u sebe a zavřu oči. Cítim tvoje dlaně. Starali se o mě s tak láskyplnou péčí. Cítím je na těle. Cítím je na tvářích, ale jsou to jen vzpomínky. Bolestivé vzpomínky. Nemůžu bez tebe být. Vzdaluješ se mi a já musím otevřít oči, abych tě viděl, jak se tiskneš a choulíš v mém náručí. "Nemůžu tě nechat být," zašeptám. "Nebude to tak nejlepší," dodám pevně a rozhodně. Nevěříš. Koukáš na mě a chceš se odtrhnout, ale já tě pevně držím a i když se ti to povede pořád mám s tebou podvědomě propletené prsty. Bojím se. Mám strach. Koukáš na naše spojené dlaně a vím co se odehrává v tvé hlavě za souboj. Máš či nemáš se odtrhnout. Skončí to všechno? Chci to vůbec? Vím, že to nechceš, nedělej to, prosím tě v duchu. A ty jako by si vyslyšel mé prosby. Koukáš na mě. Mě do očí. Zračí se v nich slzy. "Miluješ mě?" zašeptáš tu otázku, které jsem se tak bránil. Nechtěl jsem ti odpovědět. Nikdy nikomu jsem to neřekl. Bál jsem se, že nemůžu ani tobě. Že to krásné pak skončí. Věděl jsem, že chyba je ve mě, ale moc si mi to neulehčoval. jenže teď na mé odpovědi závidí všechno. Zavřu oči. Chci ty obrazy zničit, chci čistou hlavu! Nejde to... 3... 2... 1. Snažím se, ale jako by to uvízlo v krku. Otevřu oči tečou ti slzy. "Miluju tě," řeknu a zhostí se mě úleva. Není to bůh ví jak řečené, ale je to procítěné. Vpadneš mi do náruče. "Taky tě miluju," zašeptáš mi a já tě držím pevně u sebe. Jsem z toho otřesený, mlátí se ve mě pocity. Je to tak jiné a přeci stejné. Cítím jak se tvoje tělo chvěje. "Už tě nepustím," zašeptám ti a ty s tim tiše souhlasně kývneš a jen se ke mě tiskneš. Cítíš se podobně jako já. Není jen smutek, není jen bolest, je i láska, která překoná všechno.

Konec.