Everybody dies 4.část

Nemohla jsem odolat tahle rozepsaná část mi tu leží zatraceně dlouho a dneska jsem konečně měla dostatek inspirace jí dopsat. Dost mi k tomu dopomohl seriál Chirurgové, který mě po dlouhé době zas dojal, možná to bylo tím, že celým dílem se v pozadí táhl příběh ženy s rakovinou která chce asistovaně zemřít a její muž s tím strašně bojuje. Ty příběhy jsou pro mě takové silné. Mám je ráda, ale není to nic veselého, jenže v životě to tak chodí, lidé umírají a zase se rodí. Nemusíte se obávat, v téhle povídce Tommy vážně nezemře, jen se potýká s těžkou nemocí a to neni nic jednoduchého. Ještě, že má po boku Adama, i když ten si ještě uplně neuvědomuje koho vedle sebe má a o koho muže přijít. Enjoy read.

Ah. Ještě detail, přidám jednou za čas a jsem si toho vědoma, nerada slibuju jelikož to nedokážu splnit, ale o vánocích se snad dočkáte trochu více povídek a částí ;) Děkuju za vaší trpělivost a návštěvnost. Jsem vám moc vděčná :)

Když se znovu probudím, nikdo kolem mě není. Je světlo a na židli vidím Adamův černý kabát. Pousměju se. Jsem rád, že tu stále je, že je tu pro mě. Cítim bolest a po chvíli přijde mladá sestřička. "Omlouvám se za spoždění pane Ratliffe, byli problémy s jedním pacientem," řekne vymluvně a mile. Nemám důvod ji nedůvěřovat. Píchne mi nějáké léky a mým tělem se rozléje pocit úlevy. Ještě mi donese nějákou přesnídávku a vyjde z pokoje. Mine se s Adamem, který právě vejde. "Už si vzhůru," usměješ se, ale vidim ty vrásky starosti, které jsou výraznější než kdy jindy. "Děje se něco?" zeptám se znovu naléhavěji než včera. Věděl jsem, že se něco stalo mezi ním a Saulim, a věděl jsem, že potřebuju vědět co se stalo, i když jsem tušil, že za tím vším stojím jen já. Jen jsem nečekal, že mi sdělí úplně jinou zprávu. "Mluvil jsem s tvým doktorem, máš velký šance, ale nemáš vyhráno," řekneš tiše. "Netrap se tím," řeknu ihned na oplátku a vyhledám tvojí ruku. "Je ti líp?" ptáš se a já se na tebe usměju tak jak to může udělat pacient s rakovinou po první a doufám, že poslední operaci. "Je mi dobře," řeknu a ty se na mě usměješ. "Jak dlouho tu ještě se mnou budeš?" ptám se. Potřebuju vědět jak dlouho si tě ještě budu moct užívat, jak dlouho tu se mnou budeš v tom bílem pekle. Jak dlouho budu cítit tvůj jemný stisk dlaně. Smutně sklopíš hlavu a posadíš se na své místo. "Nevím Tommy, budu se snažit co nejdýl, nechci tě opouštět ne teď," řekneš mi a mě se na chvíli uleví. Jsem vážně sobec? Myslím, že ano. Beru Saulimu jeho přítele a nebolí mě to. Je tu ta nepříjemná myšlenka, ale nemám z toho špatný pocit. "Děje se něco?" zeptám se tě znovu. Vidím tvůj upřený pohled do někam a cítím i to jak si hraješ s mými prsty. Trápí tě to. Chci jen odpověď, ale tuším, že mi jí nedáš. "Netrap se tím," skoro zaprosíš, ale já vím jak se cítíš, cítím z tebe tvoji bolest i smutek. Dívám se na tebe znovu a znovu. "Proč se kvůli němu tak trápíš?" Pomyslím si, ale nedojde mi, že to vyřknu nahlas. Upřeš na mě pohled. Nejsou v něm výčitky je v něm něco co jsem v tvých očích ještě nespatřil. Čekám jen, kdy mi řekneš, že tohle neni má věc a odejdeš, ale tvoje něžné prsty pohladí hřbet mé ruky a ty se na chvíli zamyslíš. "Protože ho mám rád," zašeptáš, ale neřekneš, že ho miluješ. "Něco se mezi vámi.. změnilo?" zeptám se tiše a on zas upře svůj pohled na mě. "Myslím... Myslím, že ano," řekneš a položíš si ke mě na postel hlavu. Něžně prohrábnu tvoje vlasy, jako už tolikrát a cítim ten úsměv i když ti do tváře pořádně nevidím. "Strašně jsme se pohádali," zašeptáš a já prsty jemně hladím tvé vždy perfektně upravené vlasy. "Trápí mě to," dodáš a já se na posteli trochu posunu, není to tak bolestivé po těch lécích a ty zvedneš hlavu. Pochopíš. "Nevím, jestli..," "Mlč," konečně ze sebe dostanu a pokynu mu ať si ke mě vleze. Nenecháš se přemlouvat. "Můžu tě obejmout?" zeptáš se. Přikývnu a ty víš, že musíš být opatrný. Spíš než objetí si mě přivineš k sobě do náručí a mě je strašně dobře jako bych ty léky vůbec nepotřeboval, když tu si. "Nechápe to," pokračuješ a já tě nechám. Chci slyšet co tě trápí, vím, že ti tím ulevím. "nechápe proč, kvůli někomu.. někomu jako si ty najednou ruším představení.. proč tu jsem celou noc aniž bych se mu ozval.. on strašně zuřil," zašeptáš a vklouzneš prsty pod přikrývku, abys mě mohl mít blíž u sebe. Spokojeně zavřu oči. Miluju tvoje doteky. "Máš jen mě," řekneš, ale ne tak pevně jako by sis nebyl jistý. "Mám," zašeptám a schovám k tobě hlavu. Oba jsme měli spoustu přátel, známých, ale jen jemu jsem důvěřoval a byl schopný mu do rukou svěřit svůj život a tušil jsem, že on mi byl stejně oddaný. Jinak by tu přeci nebyl. Netuším jak se to stane, ale v tvém teplém náručí usnu. Nejde tomu zabránit prostě se to stane a mě je tim tak dobře.

Probudí mě něžný polibek. Cítím jeden do vlasů, pak na čelo a když zvednu tvář ucítím ho i na rty. Otevřu rozespalé oči a koukám na tebe a ty na mě. Mohl bych se v těch hlubinách utopit. "Vstávej, za chvilku příjdou," zašeptáš s drobným úsměvem a já cítím jak blízko tebe sem a jak moc bych si přál, abys mě znovu políbil. "Už máš lepší náladu?" zeptám se tiše a ty neznatelně přikývneš a pořád ti na rtech pohrává drobný úsměv. "Jsem strašně unavený," zašeptám a vidím jak pomalu bledneš. Nelíbí se mi to. "Pořád jen spíš," řekneš starostlivě a jemně mi projedeš prsty vlasy. Usměju se na tebe. "Budu si muset promluvit s doktorem," řekneš a já přikývnu a sleduju tě. "Byl si tu celou dobu?" zeptám se a ty přikývneš. "Taky jsem usnul," zašeptáš pobaveně a oba na sobě jen spočíváme pohledy. Starostlivě se usmíváš a já nezabráním úsměvu, aby se vkradl na mou unavenou tvář. Neptám se znovu. A ty vypadáš líp, uvolněněji a to mi prozatím stačí.