Everybody dies 3.část

Omlouvám se, že přispívám v tuhle hodinu, ale tu v malém pražském bytě mě naprosto zžírá horko a nemohu spát taky s části kvůli hluku co dělá LP, které si pustil můj bratr a klidně si u těch velice hlučných týpků a hlučného videa usne. No nic psala jsem to za tónů Hole - Pretty on the Inside, což je zvláštní, protože to s písničkou něják nesouvisí jen jsem na tu píseň měla náladu. Jinak jako vždy Enjoy read ;) A dobré ráno či odpoledne nebo večer :)

Probudí mě sestra. Už u mě neleží, sedí na židli, ale drží mě za ruku. "Pane Ratliffe musíme vás připravit," říká tiše a jemně a já jen zakývám na souhlas. I když přemáhám strach. Co když už se neproberu? Co když to nevezmou všechno a akorát se to rozšíří? Adam mě pohladí konejšivě po ruce. Nemusí tu být a přesto tu pořád je, i když doma má svého přítele. "Už jsem to zrušil a obvolal kapelu," zašeptá a pohladí mě po vlasech. "Nikdo o ničem zatím neví ani Sauli jen jsem mu musel říct, že budu pracovat trochu dýl," řekne výmluvně. Nerad lže, ale pozná, kdy je menší lež nutná, než se všechno objasní jako právě teď. Jsem mu vděčný. Dělá pro mě tolik věcí. Nevím jak se mu odvděčit, ale moc chci. Opatrně se pod dekou svléknu a sestra mi píchne léky. Chce se mi spát a jsem absolutně klidný. Adam na mě jen starostivě kouká. Nemluví, z jeho pohledu se dá vyčíst všechno, i to jaký má strach. Po chvíli mě sestra odveze na operační sál. Sestry mě uklidňují, ale já je skoro nevnímám jen myslím na Adama.

Vždycky jsem byl do něj zamilovaný, pak si našel Sauliho a měli jsme dohodu. Věděl, co k němu cítím a chtěl, abych se naučil žít s faktem, že by to nevyšlo, a že budeme dobří přátelé. Učil jsem se s tím žít a potlačil všechny ty pocity. Dlouho jsem se trápil. Šílené teorie fanynek, byli povětšinou správné, stačilo projet nějakou diskusi, kde horečně mluvily o nás dvou a o tom jak mi Adam ublížil. Copak to bylo tak vidět? Říkal jsem si, ale pak to zavrhl. Nemohli vědět, že se trápím kvůli němu. Maximálně si to mohli myslet. Moc jsem prvních pár dní po dohodnutí téhle dohody nespal, hodně jsem pil a na chvíli i začal zas kouřit. Narostlo mi strniště a pak se ve mně něco pohnulo, život jde dál. Jenže teď, když byl u mě, jsem si byl stoprocentně jistý, že život může jít dál, jak chce, ale moje city jsou pořád stejné. A teď, když jsem byl slabý, byli ještě silnější.

Přiložily mi na obličej dýchací masku a zapíchly do ruky kanylu, kterou mi do žil pustily nějaké anestetikum. Chtěli, abych počítal, ale zvládl jsem tak maximálně počítat do tří a už jsem spal. Zdálo se to jako minuta, když mě probrala sestra v místnosti těsně za operačním sálem. Ptala se mně na věk a kolik vidím prstů. Pak se jen usmála a řekla: "Vypadá to velice nadějně nemuseli jsem odstranit tolik tkáně a máte tak 90ti procentní šanci, že to překonáte." Jen opatrně kývnu, třeští mi hlava. Když mě veze po chodbě je tam všude světlo, ne jako když mě vezli na operaci, byla ještě noc. Nemám moc síly a hned jak mi pomůže do postele společně s Adamovýma rukama. Zase usnu.

Probudím se ani nevím po kolikáté, pořád je světlo, buď jsem prospal další den, nebo jen pár hodin. "Jak se cítíš?" zeptá se mě starostlivě cizí hlas. Není to ten Adamův, když otevřu oči, sedí tam Isaac. Vydržel v kapele se mnou i po Glam Nation Tour. A docela mě potěšilo, že tu sedí on a ne třeba Ashley. Nic jsem proti, ni neměl jen jsem Isaaca znal déle. Důvěřoval jsem mu a on mě byli jsme dobří přátele. "Kde je Adam," zeptám se, když zaslechnu Adamův naštvaný hlas za dveřmi a hned s ním ještě jeden další. "Za chvilku přijde," usměje se na mě Isaac a prohlíží si mě. "Říkali, že máš velký šance, musíš bojovat pro nás všechny, a pro tu spoustu koček, co tě čeká, až vylezeš z nemocnice," usměje se na mě povzbudivě a kdyby se neozvala bolest břicha, rozesměju se. "Jsi, ženatej," připomenu mu, ale vím, že svojí ženu miluje. Jen tak blbneme. Po chvíli vejde i Adam vypadá trochu naštvaně, i nešťastně. Pomalu mi začne docházet, kdo byl ten druhý hlas podle jeho výrazu. "Je mi to líto," zašeptám a on si uvědomí, že jsem vzhůru a vyšoupne Isaaca z jeho místa. "Jak ti je?" Zeptá se mě, ale já se mu chci omluvit. "Nechci, abys kvůli mně měl problémy,"zašeptám a on mávne rukou a vytvoří úsměv "Přetvařuješ, se já tě prokouknu," zamumlám pobaveně a on nade mnou zakroutí hlavou. "Nic se neděje, netrap se tím," pohladí mě po vlasech a Isaac si přisune k posteli další křesílko. Chce mě, chránit jako nevinné dítě. Připadal jsem si jako by se mi rodiče hádali a chtěli se rozvést, ale tak, abych o tom nevěděl a neměl pocit vinny. Což se mu stejně nedařilo. Připadal jsem si více, než vinný za to všechno hádali se jen kvůli mně. Jenže já v tu chvíli nepřemýšlel o nikom jiném, koho bych poprosil, aby mi přinesl věci a vlastně mu nabídl, aby tu se mnou byl. V tu chvíli, i v každou jinou by to pořád byl Adam.

Konec. Pokračování příště.