Everybody dies 2.část

Další část. Enjoy read :)

Slyším jeho kroky. Má větší podpatky. Vždy jsou slyšet. Když si otřu obličej od přebytečných slz a vzhlédnu k němu neusmívá se. "Promiň," zašeptám. Byl někde na nějaké slavnosti či párty podle jeho oblečení. Vyšších bot, úzkých lesklých kalhot a jeho nového oblíbeného trička nebo spíše nátělníku. Drží tašku s mýma věcmi a prohlíží si mě. Jsem spíš jako hromádka neštěstí. Sedím shrbený na plastové židli a s hlavou sklopenou. "Co se děje?" zeptá se starostlivě a já k němu upřu oči, prohlíží si mojí tvář, upustí tašku na zem a opatrně, ale silně mě obejme. Myslím, že tuší konečně mě pořádně vidí. Jenže já nechci, aby se trápil. Nemůžu mu ale lhát. "Mám rakovinu," zašeptám skoro neslyšně a cítím jak se zase klepu a on mě za to svírá pevněji. Cítím jeho slzy. Pláče pro mě. Začnu mu vzlykat v náručí jak malá holka. Bojím se, strašně se bojím.

Doktor nás vyruší. "Tady musíte podepsat přijímací formulář a souhlas s operací," řekne doktor bez okolků a podstrčí mi ty papíry. Adam si sedne vedle mě a setře si rozmazanou řasenku, aby na to viděl. Nedokážu přečíst ani slovo. Když je to v pořádku, zkontrolované od něj, věnuju tam dva své podpisy a doktor ke mě nebo spíše k nám pošle sestru. Tváří se mile. Usmívá se a vede mě k pokoji i s Adamem, který drží znovu mojí tašku a v druhé ruce mojí ruku. Dodává mi sílu, jsem tak unavený. Můžu si konečně přiznat únavu, protože vím, že jsem nemocný. Opravdu nemocný. Sesunu se mu na rameno a on mě chytí kolem pasu. Bojí se o mě. Cítím to z jeho pohledu i držení. Pomalu dojdeme k pokoji číslo 819. Sestra nás zavede dovnitř. Je tam bílo. Bíle povlečená, nastavitelná postel. Bílý stolek, bílé židle. "Dám vám soukromí, aby jste se mohl převléct," usměje se mile a zase zmizí za dveřmi. "Zblázním se tu z toho," zamumlám Adamovi někam do ramena a on pomalu položí tašku na stolek a rukou mě pohladí po vlasech. "Pomůžu ti," řekne mi tiše a já nevím, na co vše to platí. Přeju si jen, aby na všechno. Když mě opatrně stáhne tričko a v očích se mu zázračí další počínající slzy. "Strašně si zhubnul," šeptne a začne mi rozepínat kalhoty, opatrně je stáhne a přidržuje mě za boky, abych náhodou nespadl. Hned mi jen v trenýrkách a ponožkách pomůže do postele. Už teď jí nesnáším je bílá až moc. Deka nepříjemně kouše, nelíbí se mi tam. Nechci tu být. Nemůžu s tím, ale nic dělat.

Adam opatrně složí každý kousek mého oblečení a uloží ho do malé bílé skřínky v nočním stolku. Po tom si ke mně sedne. Ne na židli, ale na postel a chytí mě za ruku. Druhou si vytáhne z kapsy telefon a vypne zvonění. "Zruším to vystoupení," řekne a já zakroutím hlavou. "Máš Ashley," řeknu tiše a sleduju jeho výrazy v tváři. Jen já vždy viděl i ty smutné pohledy. Tu ztrápenou stránku Adama. Nikdo si nemohl myslet, že je věčně šťastný¨, jako každý člověk měl spoustu problémů. "Bude hrát buď celá kapela, nebo nikdo," řekne skálopevně a skopne z nohou boty, aby si ke mně mohl lehnout. Lehne si jen na kraj, ale trochu víš nade mě, aby mě mohl držet u sebe. Rukama mně obejme a hladí. Dokud z únavy neusnu. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, jen chci spát. Zaspat to všechno a probrat se zdraví. Cítím i ve spánku jeho prsty v mých vlasech. Nemusí tu být, a přesto tu je. Stále ho miluji.

Konec. Pokračování příště.