Everybody dies 1.část

Chytla mě House mánie. Hlavně pár Hilson. Absolutně mě štve co se stane v 8 serii, i že to končí, ale dovolila jsem si propůjčit název poslední z epizod a napsat povídku. Adommy. Je hodně taková nejspíše depresivní :) Inspirovala mě k ní jedna písnička a nebylo by od věci kdyby jste si jí k tomu pustily :) Jen prozradím, že název nemusí hned znamenat nejhorší ;) Enjoy read :)

Všechno jednou skončí. Někdy bolestivě a zdlouhavě jindy bezbolestně a krátce. Když sedíte v čekárně a čekáte na výsledky dost uvažujete. Povalujete, různé myšlenky v hlavě a probíráte se i tím nejhorším co by se mohlo stát. Nenapadlo by vás nikdy, že tu budete sedět závislý, na tom, co řekne skupina či jen jeden člověk. Na výsledcích, které si nikdy neověříte a můžou být i chybné, ale většinou se nemýlí. Když k vám přijde sestra a vezme vás dovnitř do ordinace. Atmosféra je jiná než když vám odebírali krev nebo, když vám provozovali vyšetření ve speciální místnosti s Magnetickou rezonancí a do žil vám vpouštěli kontrastní látku. Atmosféra je hustá skoro nedýchatelná aspoň pro vás. Pomalu vás ničí každá zpráva, co vyjde z doktorových úst ačkoliv se snaží o neutrální výraz poznáte to ať už na očích či na celkové mimice. Něco se děje. "Pane Ratliffe," řekne tiše klidně a v ruce svírá mojí kartu nahlédne ještě jednou na bílý papírek s diagnózou. Je zvláštní, co všechno ještě nedávno bílý nepotištění papírek muže pokrývat. Chtěl bych něco říct, ale nemám co vím, že to bude špatná zpráva. Věděl jsem to už poprvé, co jsem po představení zvracel i krev. Dřív to byl stres před koncertem jenže pak se to změnilo dělo se to po koncertu, když jsem byl vyčerpaný. Ničily mě křeče v břiše a nakonec jsem zvracel. Nikdo o tom samozřejmě nevěděl. Nemohl. V šatně s toaletou to nikdo neviděl ani neslyšel. Měli jsme každý své soukromí. Stejně tak v hotelovém pokoji mě nikdo neviděl v noci se potit v horečce a zimnici. Nikdo si ničeho nevšiml. Adam byl zahleděný do sebe. Ne, lhal bych nebyl sebestředný parchant. Měl, ale jiné starosti. Sauliho. Sebe. Koncerty. Práci. Vystoupení. Kapela měla také své místo, ale bylo to vždy jen starostlivé optání na zkoušce či před vystoupení jestli nám nic nechybí nebo nám něco není. Dřív jsem pro něj byl něco lepšího. Neupřednostňoval mě. To vůbec! Jen jsme spolu měli jiný vztah.

Znovu a znovu sleduje a těká očima po papírku. "Je mi to líto," řekne stejně tiše a pohledne na mě. Váhavě se usměje, aniž by mi řekl co mi je. Ačkoliv to někde uvnitř tuším. "Máte karcinom žaludku," řekne opatrně asi aby to víc nebolelo a znovu se pousměje. "Jde s tím něco dělat?" zeptám se hned nechci skončit v kapele miloval jsem to, ačkoliv pro Adama nebude těžké sehnat náhradu u něj chtěl hrát každý. "Je to počáteční stádium můžeme udělat operaci a zkusit chemoterapie," řekne mi doktor bez jediné emoce, ačkoliv má v očích soucit. Stává se to každému proč ne i mě. Bylo to fér. "Dobře, kdy mě můžete operovat?" zeptám se a doktor si povzdechne. "Nejlepší by bylo, aby jste už dnes nastoupil do nemocnice a operace proběhla v noci," řekne, ale já mám vystupovat v nějaké noční show s Adamem. Jakmile to odřeknu bude chtít vědět co se děje. Nechci, aby to věděl. Ne teď. Nejlépe nikdy. Budu to, ale muset udělat. Zavolat mu. "Musím si vyřídit jeden hovor," řeknu a skousnu si ret. "Nastoupím ihned," dodám a doktor možná trochu potěšeně kývne. Já vyjdu z ordinace a posadím se na stejné místo, kde jsem byl předtím. Můj odraz se odráží v zrcadle pověšeném na zdi. Jsem bledý, více než kdy dřív. Jsem vyhublejší a stopy únavy jsou vidět všude na mém obličeji. Musím mu zavolat. Neprotahovat to.

Donutím se k tomu po pár minutách, co se mi ty slova rozleží v hlavě. Karcinom. Rakovina. Chemoterapie. Operace. Na mobilu vyťukám zpaměti jeho číslo, a jakmile to začne zvonit chci to típnout. Neudělám to. Ozve se rozjařený v telefonu je šťastný určitě se směje a usmívá. "Potřebuju, abys přijel a přivezl mi věci: nějaký trenýrky, župan a hygienický potřeby," zaprosím. Vím, že má náhradní klíč od mého bytu. Dal jsem mu ho už dřív, kdyby se cokoliv dělo, jako třeba teď. "Proč? Co? Tommy co se děje?" říká zmateně, ale já jen stisknu červený čudlík a telefon strčím do kapsy. Po chvilce se rozvibruje, nemám zaplé zvonění ignoruju to. Dám hlavu do dlaní a přemýšlím. Všechno se změní. Klepou se mi ruce. Do očí se dostávají slzy. Umřu?

Konec. Pokračování již brzy :)