Pod hvězdami - 4.část

Měl jít do školy, ale nedokázal to. Nemohl se zvednout cítil neuvěřitelnou bolest a potřeboval sprchu ani ji včera nestihl. Pořád mezi stehny cítil zaschlou krev a sperma. Jediné, co ho zakrývalo byli vytahané tepláky, co si včera natáhl na víc neměl sílu. Pak se vrhnul na drhnutí, které se stejně nevyplatilo a kusy hadru byli smotané v kusu promáčeného ručníku v koutu pokoje, stále od krve. Nespal celou noc jen ležel na posteli bez zebemenšího hnutí. Byl to risk za kterým se skrývalo moc bolesti a on pokud možno nechtěl cítit už žádnou. K ránu už si uvědomoval, že se ani nezvedne. Nedokáže to. Ne. Dokud tu jsou rodiče a dokud cítí tolik bolesti. Chtěl se ukrýt před celým světem, ale jedna malá peřinová přikrývka na to byla málo. Bylo kolem 8, když jeho matka začala klepat na dveře jeho pokoje. Měla jít do práce s jeho otcem a obvykle byl už Tommy vzhuru a vyrážel pryč. "Zlato? Vůbec sem tě včera neviděla jedl si? Je ti dobře?" ptala se starostlivě, ale Tommy měl pocit, že nědokáže nic. Místo slov musel do polštáře ukrýt vzlyk skřížený s bolestivým sténem. "Mami, je mi špatně dneska zůstanu doma," snažil se říct, co nejvíce nahlas, ale zlomil se mu hlas a on si kousal ret, aby necítil znovu tu bolest. Vraceli se s ní vzpomínky to jak ho držel to jak ... Jak ho šukal. Byl rád, že jeho matka ačkoliv mu řekla, kde co má a že ho omluví odešla a on mohl být sám. Potřeboval sprchu a prášky, i když pochyboval že nějáké najde, jeho rodiče byli až nebezpečně vyrovnaní a veselí. Klepal se. Klepali se mu ruce. A když se odvážil zvednout a zahlédl se v zrcadle v očích se mu zračily další a další slzy. "Vzpamatuj se kurva!" zakřičel na svůj odraz a prsty udeřil do zrcadla. Střepy s ránou vyletěli a po jeho ruce stékali pramínky horké krve. Bolest ze včera se snížila s bolestí přicházjící z jeho ruky. Znovu si skousl ret, aby nekřičel až zacítil tu kovovou pachuť v puse. Rychlými kroky přešel ke dveřím odemkl je a po ujištění, že se nikdo nevrátil a že jeho rodiče už odjeli autem. Vešel do koupelny a stáhl ten kousek látky, který ho halil a zapl proud vody. Nevadilo mu, že byl horký až vařící, jen záda opřel o studené kachličky a nechal všechnu špínu smívat ze svého těla. V odtoku končila krev smýchaná s vodou a pomalu se celé jeho tělo očišťovalo. Ačkoliv Tommy necítil zlepšení, ale konečně povolil slzám proniknout skrze jeho oči. Protože věděl, že se stejně tak smyjou a že jsou to poslední, co dnes uroní, protože musel dělat, že se nic nikdy nestalo ať už kvuli sobě tak kvůli rodičům.

Když konečně vypl proud vody zabalil se do bíle huňaté osušky pomalu přešel do svého pokoje a lehl si do postele. Bylo mu o něco líp, ale zároveň mu bylo špatně, chtělo se mu zvracet z nepříjemné bolesti břicha. Bolest ruky i pozadí pomalu ustupovala a krev už mu přestala téct. Jen ležel. Pořád s mu to odehrávalo v hlavě jako otravná písnička. Když zaslechl zvonek, vysvobození. Rodiče měli být ještě v práci a navíc měli klíče. Na chvilku jím projela vlna strachu. Ale čeho by se mohl bát. Určitě to byla jen pošťačka rodičům často nosila dopisy, časopisy a občas i nějáký balíček od přibuzných a když byl doma vždy to přebíral. Pomalu se zvedl s tichým usyknutím a sešel dolů. Ale když otevřel dveře zastavil se mu dech. Uviděl ty ďábelsky modré oči a svůdný usměv. "Ahoj," řekl těmi rty, které včera plenily jeho ústa a ničily jeho krk. "Čekal jsem na tebe před školou. Proč si nepřišel?" Zeptal se se známkou starostlivosti v hlase, ale Tommy neměl na to dívat se mu vůbec do očí. Bál se, tak moc se bál. Klepali se mu ruce a pohled klopil k zemi. "Je mi špatně," zašeptal jen, když ucítil Adamův usměv. "Na to nejvíce pomáhá ležet a já tě tahám z postele, pojď pujdeš si lehnout a já ti udělám čaj," usmál se Adam jako by včerejšek nebyl, prostě se nestal a Tommy měl pocit, že včerejšek byl jen sen. Když zvedl hlavu a uviděl ho. Jeho oči nebyli potemnělé a černé touhou. Byli jako dřív. Jako když spolu chodily do školy smáli se a sladce se polibkovali když se loučily. Tvářil se klidně s úsměvem a on mu na chvíli prostě uvěřil. Nevěřil, že by mu dokázal někdo takový ublížit. Uvěřil, že se nemusí bát, když ho vzal za ruku a přikryl v posteli až ke krku a šel do kuchyně dělat čaj. Byl zase o něco klidnější. Ležel a ačkoliv měl jistý pocit nejistoty. Když Adam vešel s tácem, dvěmi šálky čaje a piškoty nebál se. Sice stále doufal, že mu neublíží, ale svým způsobem si vsugeroval, že to co bylo včera už se nestane. "Nemáš hlad?" zeptal se Adama a přisedl si na postel k němu. Tommy jen zavrtěl hlavou a sledoval ho jak odsunul tác a jemně ho pohladil po tváři. Tommyho zachvátil strach pevně sevřel víčka. Zase se mu před očima přehrával celý včeejšek. "Otevři oči," zašeptal Adam a prsty znovu pohladil jeho bledou tvář. Měl takový strach, ale znovu ho donutil jeho úsměv, který cítil i přes pevně sevřená víčka. "Miluju tě Tommy," zašeptal a něžně ho políbil. Nechal se. Věřil mu. Věřil, že to neudělá znovu. Teď už ano. Neříkal by to jen tak naprázdno ne? Včerejšek byl jen zlý sen. Něco co už se znovu stát nemůže. "Prosím, lehni si ke mě," zašeptal Tommy prosebně a Adam mu vyhověl objal ho a Tommy konečně mohl usnout v pro něj bezpečném náručí. Věděl, že zítřek už mnohem lépe zvládne. Aspoň si to myslel.

Konec čtvrté části.