Výlet kterej se nezapomíná

Chceme něco dokázat, ale honí nás čas. Brzo bude konec a umřeme. Víme to. Přesto to chceme dokázat. Pamatuju si přesně ten den, kdy si mě vytáhl z postele časně z rána a začal mi házet věci do tašky a na rameno sis dal mojí černou kytaru, kterou jsem dostal k narozeninám. Ptal jsem se, co se děje, ale ty si mlčel a na tváři měl nádherný úsměv. Vzal si mě za ruku a táhl do auta. V domě bylo ticho a ja nic nestihl říct. Všichni ještě spali. "Výlet, kterej se nezapomíná," šeptl mi a já si vzpomněl na naší oblíbenou píseň. Nastartuješ a jedeme všímám si tvých věcí vedle mých. "Kam chceš jet?" Ptal jsem se a ty si pokrčil rameny a usmíval se. "Kam dva kluci s vážnou nemocí mužou jet? Já nevím kamkoliv chci, aby jsme to dokázali. Měli tisíce fanoušků co nás budou obdivovat," zasnil si se a já se sladce usmál. "Dřív umřeme," konstatoval jsem fakt. Někdo tě z těch slastných obláčků musel snést na zem. "Já vím," zašeptaš. "Ale je to to poslední, co mě drží, abych nevrazil autem do tamhle toho sloupu," ukážeš a já vím že to hraješ, protože se rozesměješ. "Nežertuj," řeknu naštvaně a políbím mě tě spěšně na tvář. "Nemáš mít chemo?" zeptam se tišeji a ty jen kývneš. "Nepomáhá mi to jen potom zvracím a mám horečky," řekneš a stáhneš rty z úsměvu do tenké linky. "Já vím, vždyt víš co to se mnou dělá," řekl jsem měl jsem málo vlasů, musel jsem si je sestříhat na krátko jediné, co mi zustalo byla patka kterou jsem měl věčně za uchem a zbytek vlasů jsem měl svazaný v šátku. "Je ti taky špatně, ja vím," řekneš a usměješ se na mě. "Neměl si jít na kontrolu?" zeptáš se a já jen kývnu. "Kdykoliv to na tebe můžu svést a říct, že si mě unesl," zasměju se a ty se rozesměješ. "Stejně by mi nic neudělali s timhle," řekl jsi a já tě pohladil po vllasech. Obdivoval jsem, že ti drží asi to bylo tou tunou laku, ale měl si o to větší bolesti a bylo ti víc nevolno po chemu než mě. Povzdechnu si a ty mě políbiš na rty. "nech toho," řekneš a já ti položím hlavu na rameno. "Kdy se vrátíme? Vrátíme se vůbec?" ptám se taky pochybuješ jeslti nás nepovezou nazpět v rakvi, vím to. "Nevím kdy se vrátíme lásko. Ale nezbývá mi moc času," šeptneš. Věděli jsme oba, že máš větší šanci než já, protože máš Hodgkina a já Osterosarkom, kterej metastázoval do jater. Jenže pak se objevilo, že tobě se metastáze uvolnily po první oepraci do plic. Byli jsme na tom podobně. Po několika hodinách si zastavil měl si záchvat. Kašlal si krev, dokonce kapičky zůstali na předním skle. A já si s tebou vyměnil místo. "Zvládneme to," řekl jsem a začal řídit. Všechno mě bolelo a byl jsem slabý, ale pořád jsem byl schopnější řídit než ty. Tahle cesta bude mít asi rychlejší konc než začátek. Třeba to, ale zvládneme. Třeba.