Wake Me Up When September Ends

Pro atmosféru doporučuji pustit stejnojménou píseň od Green Day a doporučuji znát i její klip abyste povídku pochopily, píseň i klip byli mou velkou inspirací :

Sedím na stole a usmívám se na tebe vím, že to skončí zítra odjíždíš. Prohlížím si ten zlatavý kroužek od tebe co si mi dal strašně jsme se u toho opily a další den jsem jen prospali místo abysme "oslavovali" v posteli. Stojíš ke mě zády, ale v jednom kuse se otáčíš už si i připálil palačinky. Jen se ti směju a ty mě pak chytneš a vyzvedneš ze stolu, zneužíváš svojí síly a já se nemužu vyprostit. Začneš mě líbat udobřovat si mě a já se tě jen držím jak nejvíc můžu a polibkuju tě všude jak jen to jde. Krk, čelo, nos, tváře a sám cítim tu hořkou potlačovanou pachuť, co se dostává na povrch. Ruce mám kolem tvého krku a ty mě podpíráš mlčíš, ale bedlivě mě sleduješ a když vidíš moje oči tiskneš mě k sobě co nejvíc. Ty to znáš víš kdy začnu brečet a já se nemužu bránit. Slzy mi stekají po tvářích, chci být s tebou! Proč musíš odjet? Co si musíš dokazovat. Si silnej, si chlap, ale stále si myslíš, že když jsme jiní chceš všem dokázat jak dokážeme stejný věci. Říkal jsme si, že si sobec a pořád si to říkám jenže vím, že nejsi snažíš se za nás všechny bojovat. Nemužu zastavit ten proud slz prostě... To nejde! Chci řvát ani si neuvědomím, že u tebe vzlykám a ty se, se mnou posadíš na naší malou pohovku. Objímáš mě, silně, pamatuju si jak jsem na tebe řval a strašně vzlykal, když si mi oznámil, co cheš udělat a že odjíždíš jenže byl mezi tím měsíc a ted je to jeden den. Bojím se o tebe mám strach být tu sám. "Adame vezmi si mě dřív než odjedeš," zašeptám ti do ramene, které smáčím potučkami slaných slz. "Vrátím se a vezmu si tě je to jen rok," zašeptáš a hladíš mě jemně po vlasech. Jenže já se bojím dal si mi ten prstýnek na usmířenou a já si uvědomil, že si tě musím užívat dokud mi neodjedeš a že se mi zavazuješ, že si mě vemeš i kdyby se měl celej svět zbláznit. "Přežiješ to, všechno zvládneš, i když tu nebudu," zašeptáš mi do ucha a jemně ho políbíš. Pokračuješ a jemně mi slíbáváš slzy z tváří dokud se nedostaneš až tam kam si chtěl dlouze mě políbíš, tak jako nikdy a jen mě hladíš a objímáš. Chci se ujištovat, chci se tě ptát pořád na to samé, abych věděl, že to zvládnu. Bez tebe. Ale mlčím. Klíží se mi oči a brzo společně usneme na naší pohovce. Asi sis takhle poslední noc nepředstavoval, ale hlavní je že jsi se mnou.

Když se probudím usmíváš se na mě nechceš, abych brečel je to pro tebe stejně těžké a já se cítim jako sobeckej parchant, že ti nedávám tu sílu co ty mě. "Pořádně jim nakopej prdel i za mě ," zašeptám a ty se zasměješ a políbíš mě. "Mám zbaleno musíme jít," sdělíš mi až moc vážně a já se rychle převlíknu a pevně tě chytnu za ruku. Vydám se s tebou vstříct venku. Sousedé se s tebou loučí je to jen malé město a my nejmladší pár, ale všichni nás mají rádi dávaj ti podporu a já se jen hrdě usmívám a skrývám slzy nebo se je snažim zničit neustálým mrkáním. Až když dojdeme ke kovovému autobusu vím, že je to definitivní, neřekneš, že je to žert, už se neusmíváš je to važně všechno je až moc realné. Chtěl bych usnout a probudit se až tu budeš. Bude to až příští rok a až skončí září. Je to za tak dlouho. Začnu brečet je to běžné stojí tam spousty holek a loučí se se svými muži, přáteli, matky s dospělými dětmi. Odtáhneš mě od nich ke druhé straně autobusu na který mě natiskneš a naposledy dlouze políbíš. "Tak strašně tě miluju," zavzlykáš a znovu a znovu mě líbeš. Citím jak se mi podlamují nohy, když slyším vašeho velitele jak vás volá do autobusu. "Lambert!" zařve. Nic už neřekneš políbíš mě naposledy a jdeš dovnitř. Podlomí se mi nohy sedím na betonové zemi a sleduju jak autobus odjíždí a ty s ním. "Taky tě miluju," vydechnu do prázdna.

Každý den počítám a odškrtávám, chodí ke mě, každý den tvoje máma pečeme a učím se vařit, píšu ti dopisy a doufám, že ti někdy dojdou. Každým dnem mám větší a větší strach. Až konečně příjde ten den příštího roku je Zaří už máš přijet, za pouhý měsíc. Když to příjde. Obálka s černou páskou. Vím co to je a co se asi stalo. Byl jsem silný, ale v tuhle chvíli se celý svět zničil aspoň ten můj nemůžu tomu uvěřit a nechci to otvírat, ale nakonec to svými rozklepanými prsty otevřu. Opatrně vyndám obsah, jen papír. Ošuntělí přeložený papír stačilo ho otevřít a mé obavy se naplnily. Umrtní oznámení: Adam Mitchel Lambert. Je to pravda, nevím co mám dělat, řvát, ječet, brečet jen si skousnu ret a v ruce ten papír žmoulám zatímco mi tečou po tvářích slzy. Říkal si, že si mě vezmeš až se vrátíš a nestane se tak. Už se nevrátíš. Nikdy. Nemužu už prostě nemužu, chci se zabít, ale to taky nemužu, vím jaký na to máš názor, nebo si spíše měl. Nechci o tobě mluvit v minulém čase. Proč se to děje? Pomoz mi. Je mi špatně, hodně zle. Nasledující dny nejím, nespím a ten dopis mi museli z prstů nasilím vyrvat. Stará se o me tvoje máma. Nevěří tomu, ale vím že potají brečí. Kdy to všechno skončí..

Je den, kdy si měl přijet. Začal jsem kouřit a taky konečně spát, ale ty sny jsou jen o tobě. Zrovna ležím v posteli, usínám nebo se aspoň snažím, když se otevřou dveře. Leila pomyslím si dává mi dobrou noc nebo mě jen kontroluje. Zavřu oči stejně je tma. Jenže neni to ona nevoní tak, voní jako ty, otevřu poplašeně oči, když ucítim tu chuť na svých rtech. Citim tvoje strniště, tvoje rysy, tvář. "Nezdáš se mi?" Zadívám se do tmy a snažím se rozeznat víc, vídim jen obrysy tvé tváře a pak už i oči ty živé krásné modré oči. "To je mi teda uvítání," cítim v tvém hlase jak se usmíváš. Zavrtáš se ke mě do postele a objímáš mě dáš mi pusu na dobrou noc a já se jen bojím rána kdy se z tohohle snu probudím. Nakonec usnu u tebe, s tebou. Když se probudím nejsi tam, steče mi pár pošetilích slz byl to jen sen. Dalo se to čekat. Až když se zvednu a uvidim tvojí uniformu,helmu a bágl v koutu naší ložničky. Svitne mi naděje. Cítim i tu známou vůni palačinek jak je děláš jen ty a odmítáš mě jen naučit. Mám strach, že to jsou jen halucinace, že jsem se zbláznil. Ale vejdu tam, první vidím tvou mámu vzlyká, ale štěstím ty držíš zapalovač a pálíš to tvé umrtí oznámení. "Nechápu, co to je když jsem živej muže za to určitě velitel," řekneš naštvaně, ale usměješ se na mě a já tomu nevěřím - že si živí a tady - až když znovu kouknu na tvojí matku kývne potvrdí mi, že to není sen. "Miluju tě!" zakvílim na celý barák -náš skromný domeček- a dlouze tě políbím. Držím tě tak jako tenkrát pevně jako by ses měl rozplynout, ale tentokrát se nerozplyneš ani mi neodjedeš už ne! Už nikdy.

Konec. Doufám že se vám povídka líbila protože tu nic něják jiného nepřibývá jinak jsou upravené kapitolovky tak se na to dyštak mrknětě ;) a kdo by měl čásek ráda bych ohodnocení na deviantart svých kreseb tady :http://davanity.deviantart.com/