Out of control - část 2

Bolelo mě všechno. Bolelo mě, když na mě dopadali křehký vločky, když mě stabilizovali už jsem tu nechtěl být, ale nějáká kolemjdoucí zavolala sanitku. Ten parchant, co mi mohl pomoct, ujel. Sanitáři se o mě starali pořád mi ukazovali nesčetný množství prstů svítily mi do očí světýlkama podložily mi hlavu, i když věděli, že jen trochu vnímam ptali se mě na otázky na, který mi v hlavě nešla vytvořit odpověď, jako by všechno byla sklěněná váza, celej můj život a rozbila se a kus střepů zustal v mí hlavě, na cestě, v každym z mejch přátel. Když jsem cítil zezdola tlak jak mě zvedali a naložily do sanitky, kde to smrdělo dezinfekcí chtěl jsem přemýšlet. Nešlo to. "Pane Lamberte klid na nic nemyslete všechno bude dobrý," opakoval jeden ze sanitářů. Kluk s hnědejma vlasama a modrejma očima jako já. Měl jsem pocit, že už jsem ho někde viděl, ale hlava mi nedala přistup k informacím uloženejch v ni jen to ještě víc bolelo. Takže pátrat v mysli bylo na nic. "Máte zlomenou ruku, rozbitou hlavu a podezdření na pohmoždění krční páteře" oznámil mi saniťák ten druhej blonďatej s hnědejma očima vypadal jako Tommy až na to, že jeho vlasy nebyli tak sestřižený a nebyl to takovej šmejd. Sledoval jsem jak furt něco měří napíchávaj do mě jehli jak do jehelníčku a citil, že mi horká krev teče po čele, a že se mi celá sanitka ještě víc motá. "Upadá do šoku," zavolal jeden z nich dost hlasitě, ale moc to nepomohlo...

Probral jsem se až v nemocnici dostatečně velkej pokoj obehnanej sklama s žaluziema. Připadal jsem si jako pokusnej králíček a věděl, že pokud to tisk neví tak vědět bude a hodně brzo. Pohled jsem na ty skla no spíše za ně seděl tam on Sauli vypadal, že brečel a právě z jeho pohledu jsem vyčetl zoufalost. On přece jen věděl, že ho nemiluju a já věděl, že tu je jen aby se na mě podíval a počkal až umřu a nebude se muset s takovim kreténem zabývat. Hlava mě neuvěřitelně bolela jakmile jsem s ni pohl vyjekl jsem bolestí kvuli stehům. Na krku jsem měl límec, takže zas tak s ní hejbat nešlo naštěstí. Doktoři to zaznamenali. Brzo tam byli a prohlíželi mě jako ti sanitáři. "Byl jste na operaci a ještě vás nejméňě dvě čekají," řekl doktor a bez vysvětlení odešel, kdybych měl dost síly vyfakuju ho. Byl jsem vždycky hodněj, milej sladkej a akorát žil život v utrpění moji fanoušci museli chápat, že i když je miluju nechci takhle žít. Přemýšlel jsem nad sebevraždou v nemocnici ,ale ne. Tohle si musím vyřešit sám doma s nějákou zbraní. Brzo jsem zase usnul a probralo mě až v noci nesnesitelný pípaní toho na čem jsem byl napojenej. V pokoji seděl někdo u mě. Nebyl to Sauli podle vlasů spíš Tommy. Když postřehl, že jsem se probral koukal na mě nepřetržitě mu tekli slzy. Ach kéž bych umřel..

Konec - Pokračování příště.