Jednorázovka Alkohol

Chtěla bych všem co sem zavítají popřát krásný štědrý den  včera v noci sem dostala nápad a tak sem včera psala a psala  jen na papíry u vanočního stromku  a vzniklo s toho tohle nění to ani  něják extra sprostý spíš vůbec ej to spíš tak něják o psychyce  no nevím ale doufám že se bude líbit  jmenuje se alkohol a je z pohledu Tommyho. Přeju příjemné čtení a krásné prožití svátku :)

Alkohol

"Tommy musíš s tim přestat slyšíš mě !" zařval na mě adam a třásl se mnou, klepal sem se a cítil jak se mi smáčí víčka slzami. Potřeboval sem to, tak proč mi to nechtěl dát? Furt  mě na podium týrá a já to potřebuju jinak už bych nebyl. Bolela mě hlava jako kdyby mě do ní někdo třísknul a on se mnou nepřestal třást"Dej mi to nemůžeš mi nic nakazovat!" vyštěkl sem a ruce se mi dál klepali v probíhajícím absťáku dokud sem instinktivně naklonil hlavu nad mísu a zvracel bylo mi zle potřeboval sem to, to jediné co mi zbylo, chlast jen ten mě utišil vyměnil sem jeho narůčí za flašku "Nedám, copak nevidíš co to s tebou dělá?!"  stal sem se zavislím, ano přiznávám  ale on je jak slepý  neví že mě k tomu dohnal? "Já nejsem hetero chápeš to? chápeš?" otázal sem se ho i když to vůbec nesouviselo z mým stavem vlastně ano jen trochu. Jen na mě vykuleně zíral, snad  doufal sem že to pochopil proč, ale zřejmně né, složil sem se na dlaždičkovou podlahu byl  sem  na mol nebo ne ?  nevím, večně sem byl nalitej a už jsme prostě nepoznal jestli mám v sobě chlast nebo ne v obou případech mi bylo uplně stejně. Ležel sem na podlaze a zavřel oči chtěl sem spát ale né teď ani tady...

Když jsem je konečně otevřel  ležel sem  na kapačce v bíle osvětlenym chladnym pokoji. Seděl tam  v rohu, oči smáčené slzami a kolena u hlavy  jeho vždy dokonalí make-up byl rozmazán a zničen v nepohodlných dlaních v zármutku a trápením, starostlivosti a bezmoci, koukal na mě a já věděl že sem mu to způsobil ale proč?Jak? hlavou se mi mihali tyto otázky pořád dokola a moje mysl  ovlivněna driákem z antibiotik s dalšim svinstvem se dostavala do mých žil. Seděl sem tam a zíral na něj a on na mě,  když se po několika minutách pokusil konečně prolomit ticho a promluvit "Byl si  mrtví,nedýchal si málem si umřel" všechna tato slova pronášel skřehlím hlasem a tiše  při čemž vydal pár vzlyků a jeho rozmazané oči utřel do užmoulaného téměř černého kapesníku. Nevěděl sem co se stalo, pamatoval sem si jen dlaždičky které mě studili po celém těle a tmu,  také bolest hlavy a neustálé nutkání zvracet už se mi neklepali ruce ale nebyl jsem si jistý  proč, absťák  jen tak neodezní? Z myšlenek mě vytrhl až jeho pohled do mých očí a pevný stisk mojí ruky tou jeho " Miluju tě víš to" řekl sem aniž bych to promýšlel měl sem potřebu po tom co mi řekl mu to říct " Já tebe taky, ale slib mi že s tím přestaneš a už mě nikdy nebudeš tak děsit" přikývl sem a dal mu něžný polibek jeho ruka mě stále nepouštěla  a já doufal že mě nikdy nepustí, už nikdy nechci být sám, bez jeho doteku, jeho hlasu, jeho rtů, jeho očí, chci sním být napořád jen on totiž ví co chci, co potřebuju a umí se  o mě starat, ne neumí ale on chce. Po polibku jsme zůstali čeli u sebe a hleděli si do očí naposledy zašeptal "Miluji tě" a sen se rozplynul jen stím rozdílem že to nebyl sen  ale skutečnost, jen stím rozdílem že to neřekl naposledy ale poprvé a dokonce života mi to opakoval každé ráno, každou noc, po každém milování a já mu jeho neskonalou lásku oplácel oddaností,věrností,respektem,láskou a polibky navždy...Konec